Dlouho jsem seděla nad klávesnicí a neťukla ani do jednoho písmenka, protože i když na tohle téma toho mám hodně co říct (možná toho je právě až příliš mnoho), tak jsem vůbec nevěděla, kde začít.
Chodí mi od vás spousta zpráv. Rozdělila bych je na takové dvě skupiny. Ta první je ta šťastná, která mi chce sdělit, že jste se sebou začali něco dělat, podělit se o své úspěchy, dojmy, na něco se zeptat a tak podobně...zkrátka skupina lidí, kteří si ať už jakýmkoliv způsobem začali prošlapávat tu svou vlastní cestu, během níž chtějí dosáhnout zdravějšího těla, větší fyzické síly, shodit pár kilo, cítit se sebevědoměji, být šťastní. Takové zprávy mi vždy vykouzlí úsměv na rtech, mám z toho nádherný hřejivý pocit uvnitř a za to vám moc děkuji. Druhá skupina lidí si však neví rady, co se sebou dělat. Kde začít. Jak to uchopit. Popisujete svoje stavy opakovaného selhání při pokusech o hubnutí, mluvíte o slabé vůli a nechuti znovu se o něco pokoušet. Podobné zprávy mi opravdu vždycky úplně sevřou srdce, protože v tom všem vidím i odraz sebe sama, jak jsem to měla dlouhá léta.
JÍDLO JAKO NEPŘÍTEL
Než se pro mě jídlo stalo radostí, kdy si ho s chutí chystám na talíř tak, aby dobře chutnalo, hezky vypadalo a dalo mému tělu pokud možno jen to dobré, co potřebuje (jsou i výjimky, nemyslete si, taky hřeším :)), bylo pro mě jídlo takovým malým soukromým peklíčkem. Byl to způsob úniku od věcí, které se mi nedařily. Bylo to moje "řešení" situací, které jsem nezvládala. Smutek, stres, zklamání nebo i radost byly pro mě důvodem vyjíst lednici. Pak přišlo sebeobviňování, výčitky, nenávist k sobě, k jídlu, ke světu. Všechno je k ničemu, já jsem k ničemu, nic nemá smysl.
Kde je úplný počátek celého problému netuším. Pravděpodobně to začalo už v dětství, kdy stravovací návyky byly klasika doby devadesátých let (nebo možná jen klasika u nás doma). Chleba s máslem a vysočinou. Jahodový jogurt s rohlíkem. Milena s rohlíkem. Kofila s rohlíkem. (Tohle přece zasytí a sladké dětem chutná). Knedlo vepřo (zelo - wow zelenina), sladké šťávy, čaje plné cukru, polívky s moukou, denně doma ve skříňce v dosahu sladkost, kterou jsme si jako děti mohly kdykoliv vzít. Tohle v kombinaci s tím, že mě opravdu nebavil pohyb a sport (proč asi? To obtloustlé tělíčko bylo příliš pomalé a pohodlné na nějakou velkou námahu) si začalo vybírat svou daň. Poprvé jsem si uvědomila, že jsem (asi) tlustá, když mi bylo (asi) deset. Dalších pět let jsem se v tom utvrzovala, protože všechny mé dětské lásky na mě zvysoka kašlaly a chtěly mé hezčí a štíhlejší kamarádky (což byly všechny kamarádky). V 15ti ta první láska opravdu přišla...velmi paradoxně s úžasným starším klukem, který se už v té době věnoval fitness (bože jak může chtít zrovna mě??) - ano, nejspíš byl rozdíl v tom, jak jsem vnímala sama sebe já a jak mě vnímal on. Každopádně jsem ale všem těm bílkovinám, tricepsům a bicepsům ani za mák nerozuměla a to ještě dalších x let stále ne. V 17ti, kdy jsem už byla jak koule jsem si řekla, že zhubnu. Netušila jsem, kde informace brát, tak jsem na to šla "chytře" a od lesa - budu cvičit a nebudu jíst. Jupííííííí, 20kg dole za 4 měsíce!!! Pecka! Všichni se mě ptali, jestli nejsem nemocná, když jsem tak rychle zhubla a rodiče na mě byli tehdy hodně naštvaní, protože samozřejmě viděli, že tohle v pořádku není. Vyhazovala jsem svačiny ve škole, na obědy jsem nechodila, večeře jsem potají cpala do koše. Skončila jsem na jednom jablku denně, ale hlavně, že šla váha dolů. K tomu hodina aerobicu s Hankou Kynychovou denně a to by bylo, abych nebyla krásná! No nebyla jsem, co vám mám povídat. Rodiče mě jeden den donutili sníst před nimi housku a druhý den zase, třetí den jsem si ji vzala už dobrovolně a čtvrtý den jsem se nemohla dočkat, až se najím! Výsledek? 18tiny jsem slavila o 23kilo těžší. Od té doby se mi prakticky zhubnout už nepodařilo, i když jsem držela nespočet diet (trvajících pokaždé cca 14 dní).
DĚLENÁ STRAVA
Zlom nastal o čtyři roky později, kdy jsem poznala svého (teď už muže) a rozhodla se něco se svou váhou 87kg dělat. Začala jsem jíst dělenou stravu. Tehdy jsem na jednom diskuzním portálu objevila skupinu holek, které taky jedly "děleně" a přidala jsem se k nim. Bylo to úžasné. Byly jsme parta na stejné vlně, denně jsme řešily stejné věci společně, díky dělence jsem poznala spoustu úžasných lidí nejen ve virtuálním, ale i v tom reálném světě a našla jsem kamarádku, která je dodnes jedním z nejbližších lidí v mém životě. Dělenku jsem si zamilovala. Má svá pravidla, ale můžete toho sníst hodně (jupí), můžete jíst sladké (jupí) a když na to přijde a prokouknete, jak to celé funguje, dokážete si uvařit i českou klasiku, aby zapadla do jedné ze dvou skupin dělené stravy - rostlinné či živočišné. Jedla jsem tak téměř dva roky, než přišlo první mimčo. K dělené stravě jsem se ještě dvakrát vrátila po obou porodech a pokaždé jsem díky ní zhubla cca 12-14 kg. Bezbolestně musím říct. Neměla jsem pocit strádání a odříkání. To hubnutí se ale nakonec zaseklo a dál to nešlo. Tak už to bývá, když si tělo na něco zkrátka zvykne. Nový impuls má ve většině případů hubnoucí efekt, který ale netrvá věčně. Pozitiva dělené stravy? MOJE pozitiva: Na první místo musím dát lidi, které jsem díky tomu poznala, ne shozená kila. Na druhé místo řadím poznání mnoha nových, pro mě do té doby úplně neznámých potravin, které jsem si začala kupovat v prodejnách zdravé výživy (tehdy nebyly žádné "zdravé" koutky v kdejakém hypermarketu), třetí místo patří snadno shozeným kilogramům. Nevýhody dělenky? Vzhledem k tomu, že při dělené stravě podle Lenky Kořínkové (což jsem jedla já) nemůžete pouze pár věcí (bílou mouku, alkohol, cukr, arašídy), tak je jasné, že vlastně všechno ostatní "můžete". Hodně záleží na každém, jak to pojme, protože tady vás nic nenutí vybírat zdravější variantu jídel. Hubnout budete i na tlačence a klobásách (opravdu, já je jedla). Zkrátka můžete konzumovat věci, které absolutně do zdravé výživy nepatří, ale s dělenou stravou to bude v souladu. To beru jako velkou nevýhodu, protože ta hranice je velmi tenká a pro lidi, kteří mají problémy s jídlem a sami se sebou je ještě tenčí. (Vůbec nebudu mluvit o tom, kolik kil fruktozy a medu jsem do sebe cpala při "zdravém" děleném pečení - uff). Nevýhoda č.2 - budu tak jíst do konce života? S jistotou vám mohu říct, že 99,9% lidí NE. Dá se tak jíst roky, ale myslím si, že ti, kteří u toho vydrží "navždy" patří k naprosté menšině (jestli vůbec někdo takový existuje - pardon, pokud vy ano :)). Co se stane, až přestanu jíst "děleně"? Hádejte, můžete dvakrát.
VŠICHNI JSOU ŠTÍHLÍ, JEN JÁ NE
V hlavě se mi dávno usadila myšlenka, že všichni ostatní jsou štíhlí bez námahy, jen já ne. Jen já se musím o hubnutí snažit. Jen já neustále selhávám, nejde mi to, navždy budu patřit do kategorie XL (v lepším případě). Pocity méněcennosti mě ubíjely. Pocit, že jsem horší, než ostatní, protože mám o 10, 15, 20 kilo víc. Pocit, že si nezasloužím lásku, protože sama sebe ráda vůbec nemám. Byla jsem zakřiknutá holka, šťastná když jsem spíš nebyla vidět, nebyla na očích, protože kdo by se na mě chtěl opravdu koukat? Puberta je sama o sobě náročné období a pokud vám ho stěžuje tak obyčejná věc, jako je jídlo, může se z toho stát opravdu celoživotní problém a blok v hlavě, díky kterému ani nejste schopni vidět nějaké rozumné východisko. Teď už samozřejmě vím, že všichni ti štíhlí lidé to rozhodně nemají geneticky dané, že proto musí denně něco dělat, že za tím vším je pevná vůle, snaha, disciplína, odhodlání, vytrvalost, odříkání, sebeovládání a u těch cvičících i spousta potu. Dřív jsem to takhle ale absolutně nevnímala.
ROVNOVÁHA
Je to zdánlivě obyčejná logická věc, ale uvést ji do praxe nemusí být pro nás, cvalíky, nijak snadné. Pokud není vše v rovnováze, nemůže to zkrátka jako celek fungovat. Platí to tak nějak o všech oblastech v životě, ale teď tedy mluvíme o jídle a pohybu. Tedy příjmu a výdeji energie. Má drahá kamarádka, která je pro mě celoživotním vzorem štíhlosti a krásného pevného těla, mi jednou, po obědě v naší oblíbené restauraci, kde jsme si daly krémové houbové rizoto (to si dáváme vždycky :-D), řekla své malé tajemství. Ona si to určitě nepamatuje, ale já ji vidím jak dnes, kdy jsme vycházely ven a já se ptám, jak to dělá, že je pořád jak proutek, když si klidně dá takovéto jídlo. Ona mi odpověděla, že když si dá NĚKDY něco takového, tak si potom dá lehčí večeři, případně si druhý den vyjede na in-linech, aby to bylo v rovnováze. Tohle mi řekla cca před 7 lety a já to mám celou dobu v hlavě. K vlastní škodě jsem se tím začala řídit až o mnoho, mnoho let později. A řeknu vám jedno - ono to FUNGUJE. Za prvé, JEDNO jídlo mimo váš plán (ať už je to dort, pizza nebo poctivá svíčková se šesti) vám nijak neublíží. Za druhé pokud vyrovnáte výdej a příjem energie, máte vyhráno. A pokud vás to začne bavit, stali jste se naprostým vítězem nad celou tou dosavadní nerovnováhou, která vám znesnadňovala život.
TRVALE UDRŽITELNÝ STAV
To je můj cíl. To je to, za čím jdu. To je to, o co se snažím a snažit budu. Už nechci žádné diety rychlokvašky, kdy 5 kilo zhubnu a 8 kilo naberu. Chci se naučit jíst tak, abych nepropadala šílenství u otevřené lednice o půlnoci a ráno se nebudila s pocitem sebenenávisti, chci jíst tak, abych se netěšila na to, až tahle "fáze" skončí. Nechci, aby to skončilo. To, jak dělám věci teď mi naprosto vyhovuje, uspokojuje mě to, tělesně i duševně, baví mě to - ne to není ten správný výraz, MILUJU TO! Miluju všechna ta poznání, která jsem díky těm svým příšerným přešlapům za posledních 20 let udělala, miluju to, že jsem schopná vstát ráno dřív, abych stihla vyběhnout a zároveň rodině nachystat tu svou oblíbenou "barevnou" snídani, miluju vědomí, že já sama vím, že se snažím a i přesto, že nejsem dokonalá a někdy (často) si říkám, že je troufalé radit ostatním, když sama mám přemíru tuku na břiše i stehnech, to nevzdávám, i když výsledky mého snažení by pro jiného byly ubíjející a "pomalé". Miluju, že jsem se naučila plánovat věci předem, což mi neskutečně pomáhá v mnoha směrech. Miluju, že se NEtěším na žádný konec, protože tohle žádný konec nemá. Tohle je prostě ta CESTA. Cesta, po které jsem toužila jít ve 20ti, leč bohužel jsem se k ní propracovala až ve 30ti. No a co. Na tohle přece není nikdy pozdě.
PODĚKOVÁNÍ
Tak a teď mi zase došla slova. V první řadě bych chtěla říct, že jsem nakonec vděčná za vše, co mám za sebou, protože bez toho, bych nikdy nedošla k POZNÁNÍ, k jakému jsem díky všem svým předchozím chybám došla . Chci poděkovat BĚHU, protože mi změnil život. Naučil mě nejen pravidelnosti, ale hlavně tomu, že když chci něčeho dosáhnout, musím se o to snažit (těch 10 kiláků bez tréninku prostě neuběhneš), i když to není na začátku snadné (a co je?). A hlavně bych chtěla poděkovat VÁM všem (vy, kteří jste dočetli až sem patříte rozhodně do té děkovací skupiny!), protože takovou podporu, jakou jsem našla v lidech na instagramu, to je pro mě absolutně něco neskutečnýho a v životě by mě nenapadlo, že je něco takového možné právě u mě. Jste úžasní a já nemám zkrátka slova, která by vyjádřila, jak moc si toho všeho vážím. Profil na ig u mě začal naprosto nevinně a nakonec se díky vám stal mým hnacím motorem, denně u vás nabírám obrovské množství inspirace, bez vás bych spoustu věcí vůbec neznala, upřímně si myslím, že bez vás bych šla nakonec cestou úplně jinou, protože by mě minulo to, čím přispíváte vy. Jsem vděčná za to, že ten virtuální svět má víc než kladný dopad na můj reálný život. Protože tam na té druhé straně jste vy všichni a vy reální jste.
...NEBOJTE SE, UŽ KONČÍM :)
Protože by mě nikdy nenapadlo, že budu někdy veřejně ventilovat tyto své jídelní neduhy, šílená čísla na váze a že se takhle otevřu vesměs vlastně cizím lidem s tématem pro mě tak citlivým, neobešlo se napsání této zpovědi bez mých rozjitřených emocí. Zatím co jsem ťukala do klávesnice celý ten příběh o tlusté holce, přišlo mi od vás zase několik neskutečně milých zpráv a vzkazů. Teď jsem na konci a váhám. Mám odkliknout to tlačítko "publikovat" a jít s tímhle vším ven? Zajímá to vůbec někoho? Je v tom něco přínosného pro případného čtenáře? Pořád nevím a pořád váhám. Na jednu stranu je zde obava, že pro vás budu doslova magor, co se prostě neuměl x let ovládat a je to jenom jeho problém. Na druhou stranu v tom třeba někdo uvidí to, co měla být pointa - i když se ti to 100x nepodaří a nevěříš si, zkus to ještě jednou a ono to vyjde (když se budeš snažit, protože zadarmo nic není).
Tak jsem si to ještě třikrát přečetla, je téměř půl druhé ráno a za pět hodin mám v plánu vyběhnout (všichni svatí se mnou, pokud na to budu mít sílu a vážně půjdu). Omluvte mě, že k tomuto článku nemám žádné milé fotky, které by dokumentovaly tu mou nemilou minulost. Navíc je to tak dlouhý, že to třeba ani nebudete číst :)) (Sakra cítíte z toho tu příšernou nejistotu? Pořád nevím, jestli to mám zveřejnit!)
DĚKUJU VÁM ZA VŠECHNO LIDI!
J.
