čtvrtek 13. července 2017

Zajeté stereotypy

Známe to všichni. Každý máme nějaký svůj každodenní rituál či zvyk, bez kterého prostě nemůžeme existovat.

- Ráno si MUSÍM dát kafe, jinak se neproberu.
- K tomu kafi si MUSÍM dát cigaretu, jinak mi to kafe nechutná.
- Do kafe si MUSÍM DÁT mlíko a cukr, bez toho to nevypiju.

Snad chápete co mám na mysli. Je milion malých drobností, které by ten kávový seznam mohly prodloužit na několik dalších stran. Téma zajetého stereotypu a lpění na věcech, o kterých v podvědomí moc dobře víme, že nám nesvědčí a nejsou pro nás přínosem, by mohlo být (a také je) velmi rozsáhlé a zcela určitě se netýká jen jídla. Jak se říká, špatná jistota je taky jistota, tak se pro jistotu těch svých neslavných jistot zuby nehty držíme, abychom náhodou nešlápli do neznáma, ze kterého máme strach.



Neustále opakovat stejné (budeme teď tedy mluvit o jídle) jídelní chyby, je pro nás tak nějak přirozené a především pohodlné.

Modelový příklad uvedu opět na sobě.

Já před několika lety: Chci upéct koláč. Z čeho ho upeču? Z toho, co znám, co jsem měla už nesčetněkrát v ruce, z toho, z čeho pekla moje maminka i babička. Zkrátka a jednoduše sáhnu po bílé mouce, moučkovým cukru, vejcích a oleji či másle. Nevím, že bych mohla upéct chuťově stejně dobrý (nebo i lepší koláč), protože neznám jiné, zdravější varianty mých klasicky používaných surovin. Něco mě někde ale osvítí (díky internete) a já objevím špaldovou, kokosovou, ovesnou, cizrnovou a nevím jakou ještě mouku. Objevím nové recepty. Dokonce recepty bez mouky. Koláč bez mouky? To jde? Dám si tu práci a zajedu do prodejny zdravé výživy, kde si nakoupím zdravé ingredience na zdravé pečení. Upeču zdravý koláč.

O týden později jedu na klasický větší nákup do svého oblíbeného obchodu. Přesně vím, kde co je, náplň mého nákupního košíku vypadá každý týden prakticky stejně, takže procházím "svými" už tolikrát projitými uličkami, sahám do stejných regálů, jako před týdnem, před měsícem, před rokem  a domů si opět přivezu spoustu věcí, které už tolikrát naplnily mou lednici. Ovocné jogurty. Ochucené tvarohy. Salát  s majonézou. Sladkou limonádu. Bílou mouku. Moučkový cukr. Máslo. Abych  mohla upéct koláč. Ten "můj". "Klasiku". Ten všem přece tak chutná. Už jsem zapomněla na zkoušku svého zdravého pečení. Do prodejny zdravé výživy jsem se nedostala, ale bílou polohrubou mouku mají přece všude. Je lehčí vybrat si ji. Jako už tolikrát.

Ráno mi zazvoní budík. Néé, ještě 10 minut, 5 minut, 2 minuty. Ach jo, musím vstávat a stejně mám už teď zpoždění. Druhý den mi zazvoní budík. Néé, ještě 10 minut, 5 minut, 2 minuty. Třetí den mi zazvoní budík. Néé, ještě 10 minut ...

Konečně! Osm večer, klid pohoda, televize. Chtělo by to něco zobavýho k tomu prima seriálu, na který se těším. Šup do misky pražené solené arašídy. Seriál je vskutku hodně napínavý a miska najednou prázdná. Díky bohu, že jsem si koupila velké balení, jdeme ji doplnit!


ZMĚNA

Změny nemáme rádi. Ztrácíme tím pevnou půdu pod nohama, ztrácíme co důvěrně známe a je před námi území neprobádané, ze kterého máme strach. Bojíme se, že to nezvládneme. Bojíme se, že selžeme. Bojíme se, že budeme muset vynaložit nějaké úsilí. Bojíme se, že ztratíme své pohodlí. To co máme rádi. To naše. Zkrátka začít pít jinou kávu se nám z mnoha důvodů nechce (ani mně v tomto ohledu ne, toho mléka jsem se dodnes nevzdala, hups :)) ale pracuju na tom, fakt).

Pokud chceme vybočit z našeho stereotypu, chceme začít dělat věci jinak, začněme postupně a pomalu. Nemá smysl chtít od zítra změnit x svých každodenních návyků naráz. Klobouk dolů před každým, komu se to povede. Moje zkušenost je taková, že je lepší nové věci a zvyklosti zařazovat postupně, ale systematicky. A rozhodně nás to bude stát nějaké to vynaložené úsilí. O tom nepochybujte. Ve svém obchodě vybočíme ze svých uliček a sáhneme do jiných regálů. Budík si nastavíme o hodinu dřív, abychom si po ránu zasportovali. Riskujeme nepovedený koláč z nových ingrediencí, u kterého "to ještě nemáme v oku".



Ale stojí to za to. Ve všech směrech. Ta dřina, to neustálé se soustředění na novou věc, ten nepříjemný pocit, že je to povinnost a ne radost, se časem změní. Nebude to zítra, ani pozítří. Ale ono se to tak nějak samo udělá. Opravdu. Nakonec se jednoho dne probudíte natěšení na svou obvyklou ranní sportovní aktivitu, otevřete lednici plnou úžasných záležitostí, které vám dodají energii a neudělají z vás hned po ránu přecpanýho chcíplýho čerta a kdo ví? Třeba k té kávě už dokonce ani nebudete potřebovat svou ranní cigaretu. Všechny ty drobnosti, o které jste se museli ze začátku "snažit" se stanou přirozenou součástí vašeho života. Nepřemýšlíte o nich. Prostě to všechno děláte a jen občas si v nějakém svém životním momentě vzpomene na to, že dřív jste to dělali jinak. Ale určitě ne líp.

Nebudu tady psát žádných "10 zaručených tipů, jak změnit své návyky". Za to vám napíšu větu, se kterou už jsem určitě otravná, ale přesto jsem přesvědčená, že jedině v tom tkví celý náš úspěch (nebo neúspěch). JE TO V HLAVĚ.

Ano, je to jen a jen o naší hlavě, o tom co chceme, proč to chceme, co jsme ochotní a schopní pro to udělat. Změny jsou možné, jen pokud je chceme my sami. Jedině tak můžou být trvalé. Pokud vychází z našeho vlastního vnitřního přesvědčení, pak je šance na úspěch obrovská. Přímo gigantická. Není důvod, abyste to nezvládli. Zvládnete. Vím to.

J.


Žádné komentáře:

Okomentovat