pátek 31. března 2017

Ovesný banánový chlebíček

Rychlá banánová dobrota, která nám při nedělní snídani pošimrá naše chuťové pohárky. Banánový chlebíček dělám z ovesných vloček a je prostě výborný! Tak tady je jednoduchý receptík pro vás, kdo má chuť ho vyzkoušet :)



BANÁNOVÝ CHLEBÍČEK

Potřebujeme: 1 a 1/2 hrnku ovesných vloček
                       3 vejce
                       3 zralé banány
                       1 malý bílý jogurt
                       1 lžičku kakaa
                       1 lžičku chia semínek
                       1 lžičku prášku do pečiva
                       1 hrst vlašských ořechů
                        protein s příchutí (nemusí být)
                        skořice
                        sladidlo dle vaší chuti
                        kousek vysokoprocentní nasekané čokolády



Postup: Z bílků ušleháme sníh. V druhé misce smícháme vločky, kakao, skořici, protein, sladidlo, prášek do pečiva, žloutky, jogurt a chia semínka. Vmícháme rozmačkané banány. Přidáme ořechy a nasekanou čokoládu. Na závěr vmícháme sníh. Formu na biskupský chlebíček vyložíme pečícím papírem, těsto do ní nalejeme, můžeme ozdobit nakrájenými plátky banánu a např.mandlemi. Pečeme v předehřáté troubě cca 50 min na 170 - 180C dle vaší trouby. Doporučuji špejlí vyzkoušet, jestli už je chlebík hotový.

Dobrou chuť!

J.

čtvrtek 16. března 2017

Knižní zamyšlení

Ano, tohle bude čistě knižní záležitost, ale začít musím přece jen zase běháním...

To  jsem si takhle jednou vyběhla, je to pár dní zpět. Počasí bylo krásné, jaro ve vzduchu, miluju tohle období, kdy se vše začne probouzet k životu. Pokaždé když vyběhnu, pročistím si tím neuvěřitelně hlavu. Často mi ale s prvními v kroky běžeckých botách naskočí do hlavy nějaká myšlenka, kterou se pak zaobírám po celou dobu běhu. Tentokrát to byly knihy. Napadlo mě...kdy jsem vlastně začala číst? A proč? A které knihy měly v sobě tu sílu, že jsem se díky nim stala knihomolem?

Mohla bych se vrátit na základní školu k Lence Lanczové, kterou jsme s kamarádkou potají četly pod lavicí a nemohly se odtrhnout. Moje dětská domácí knihovnička se s každými dalšími narozeninami či Vánocemi víc a víc plnila těmito dívčími romány. Mohla bych sice Lenkou začít, ale nezačnu. Ano její knížky jsem tehdy ve věku kolem 12-13 let četla jedním dechem, v té době jsem už pravidelně chodila do knihovny a snažila se číst, ale tu pravou zálibu v knihách jsem našla až o několik let později...



Rodiče knihám nijak neholdovali, takže u nás doma nebyly k nalezení žádné knižní skvosty, po kterých bych sáhla, abych se posunula o krůček dál. (Výjimkou byl Robinson Crusoe a ten mě tedy vážně bavil!) Jako dítě jsem milovala víkendy, kdy jsem jezdila k babičce a dědovi a ti jsou opravdoví celoživotní knihomolové. Obývací stěnu jim zdobí plno knih nejrůznějších žánrů a když si mě po obědě vzal děda k sobě a četl mi strašidelné příběhy a pohádky, byla jsem v sedmém nebi.

Přesto ten největší zlom v mém knižním světě nastal až ve druháku na gymnáziu, kdy jsem mezi doporučenou četbou našla Sophiinu volbu od Williama Styrona. Naše milá paní učitelka češtiny udělala rozbor knihy a mě zaujalo téma druhé světové války. Okamžitě jsem si knížku půjčila v knihovně a jedním dechem přečetla. Troufám si říct, že pro puberťáka to není lehké čtivo, mě to ale neskutečně bavilo. Po dočtení jsem se vrhla na Remarqua a poté se mi díky dědečkovi dostala poprvé do rukou kniha Měděný jezdec, která popisuje válku v Rusku. Naprosto mě pohltila. Začala jsem tohle téma vyhledávat a četla jsem a četla...Dál jsem pravidelně navštěvovala knihovnu a zamilovala si tu typickou vůni knih. Když jsem po škole nastoupila do své první práce, tak jsem si okamžitě koupila za první vydělané peníze své první dvě knihy - Sophiinu volbu a Nebe nezná vyvolených. Tím se rozjel můj čtecí kolotoč. Knížky miluju. Válečné téma, ač ve mně pokaždé zanechá stísněný pocit přetrvávající několik dní, mě "bere" prostě nejvíc. Vždy mě tyto knihy úplně pohltí. Samozřejmě jsem postupem času začala číst i jiné žánry...beletristické romány, napínavé trillery a detektivky, klasiku i současnou literaturu, knihy o vlastním seberozvoji, ale pravdou zůstává, že nejvíc mě stále baví literatura faktu, autobiografické knihy a knihy s válečnou tematikou.



Je vtipné (i když většinou až zpětně), jak cokoliv co je povinné, nám je zároveň protivné. Většinu povinné nebo doporučené četby ze školy jsem si s chutí přečetla až dlouho po škole. Až když jsem chtěla. Až mě nikdo nenutil. A většině z těchto knih říkám velké ANO. Rozhodně je důvod, proč nám je učitelé vnucují při hodinách literatury. Bohužel pro někoho je to však v těch -nácti příliš brzy. Jako třeba pro mně :))

Co mi knihy daly a proč čtu? Je to malý únik od reality, ale daly mi velmi mnoho. Pokaždé když nějakou knihu dočtu, říkám si - tohle a tohle bych se nejspíš nikdy nedozvěděla, kdybych si tě teď knížko nepřečetla! Téměř každá kniha mě donutí najet na "google" a hledat...hledat čas, místo, osobnosti...Téměř z každé knihy si odnáším něco nového. Miluju to. Neumím si život bez čtení představit. Připadal by mi neuvěřitelně chudý. Občas ráda mrknu na dobrý film, ale mnohem raději, než sezení před televizí, mám otevřenou knihu.



A co nečtu? Cokoliv z budoucnosti a jakékoliv scifi. Po pravdě ani nevím, jak přesně se tyto žánry jmenují, protože to jde úplně mimo mě. Co ale na knihách zbožňuju je fakt, že si opravdu každý může vybrat "tu svou"!

Nebudu tady určitě psát žádný seznam  mnou přečtených knih, ale ráda napíšu pár tipů na knihy s tématem války a holocaustu pro ty z vás, kteří se do tohoto žánru také s chutí pouští. Vím, že to není pro každého, takže pro tu hrstku lidí, které tohle zajímá, doporučuji tyto, které se mi dostaly pod kůži...

TIPY NA KNIHY:

Bílá vlčice - Theresa Révay
Byl jsem Mengeleho asistentem - Miklos Nyiszli
Chlapec na dřevěné bedně - Leon Leyson
Deník Anny Frankové - Anne Frank
Dítě číslo 44 - Tom Rob Smith
Dva proti říši - Jiří Šulc
Heřmánkové údolí - Hana Marie Körnerová
Korneliina válka - Regina Andrásová
Krvavé jahody - Jiří Svetozar Kupka
Láska za ostnatým drátem - Hana Radulic
Leningrad - Anna Reid
Měděný jezdec - Paullina Simons
Opožděné vzpomínky - Evelina Merová
Osvětimská knihovnice - Antonio G. Iturbe
Romeo, Julie a tma - Jan Otčenášek
Šeptem - Orlando Figes
Smrt je mým řemeslem - Robert Merle
Sůl moře - Ruta Sepetys
Terezín, tři roky v předpeklí - Carlo Ross
V pekle plynových komor - Shlomo Venezia
V šedých tónech - Ruta Sepetys
Vlčí dítě - Ingeborg Jacobs
Vyhnání Gerty Schnirch - Kateřina Tučková
Vypravěčka - Jodi Picoult
Zajatkyní Stalina i Hitlera - Margarete Buber-Neumann
Země bez Boha - Ota B. Kraus
Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková


„Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky.“
                                                                                 - Bernard Bolzano


J.





úterý 14. března 2017

(Ne) sportovec v akci

Nikdy jsem nebyla sportovec a nikdy mě žádné cvičení skutečně nebavilo. Ano, odcvičila jsem si, co bylo dané, ale vždycky jsem byla ráda, že už to mám z krku...a zcela určitě jsem se netěšila na další den, abych si mohla zacvičit znovu. O mé "nelásce" ke cvičení jsem psala už v článku o mých běžeckých začátcích, který si můžete přečíst zde .

V průběhu posledních 15ti let jsem vyzkoušela kde co...začínala jsem aerobikem s Hankou Kynychovou, následovalo pilates, kalanetika, Cindy Crawford a různá skupinová cvičení...všechno mě bavilo chvilku. Chtěla jsem zhubnout, což se povedlo a jakmile jsem dosáhla jakž takž nějakého výsledku, dala jsem si padla a se cvičením skončila. Že to mělo dohru v opětovném přibírání si jistě sami domyslíte, protože cvičení jde ruku v ruce i se stravou a v momentě, kdy jsem přestala cvičit, jsem přestala kontrolovat i jídlo. A tak se to točilo mnoho let, stále dokola...nejen záchvaty přejídání, ale i záchvaty cvičení. Nic ale nebylo trvalé, pravidelné, od srdce a s láskou. Byla to pro mně prostě nutnost ve chvíli, kdy už jsem zase byla špekáček (což bylo mnohokrát).

Únor 2014 vs. únor 2017

Zvažovala jsem, jestli tady mám vůbec postovat tuto šílenou fotku z doby před třemi lety. Nechce se mi k tomu velkému zadku vracet ani ve vzpomínkách. Tady už jsem prosím pěkně měla nějakých 7 kg dole oproti původní mé nejsilnější verzi :)) Jak vidíte, není to žádná zázračná proměna za měsíc. A stále mám hodně na čem pracovat...Největší rozdíl mezi únorem 2014 a únorem 2017 je pro mně to, že  jsem si konečně našla cestu k tomu, jak si zamilovat pohyb. Jak ho nebrat jako nutné zlo, jako nutnou součást hubnoucího procesu, ale naopak jak ho brát jako úžasnou a přirozenou, tělo i duši naplňující,součást každodenního života. Když se dívám na tyto dvě fotky, nevidím pouze těch několik shozených kil, ale vidím především tu velkou, avšak postupnou a pomalou změnu, která nastala v mé hlavě. Protože tam to všechno začíná.

HLEDÁNÍ TOHO PRAVÉHO POHYBU PRO NÁS

Po druhém porodu jsem opět (po kolikáté už?) cvičila Jillian a když se mi ten měsíc chýlil k závěru, přemýšlela jsem, co dál. Fyzičku jsem stále neměla žádnou, v té době jsem ještě ani neběhala, ale rozhodně mi nechyběla chuť se sebou něco udělat. Známá mi doporučila INSANITY. Prý pokud mě to nezabije, tak mě to posílí. Ok, ok. Stáhla jsem si Insanity, mrkla na jeden díl z pohodlné pozice v křesle a už jen při tom pohledu jsem se zapotila. Na tohle jsem se vážně ještě necítila. Začala jsem tedy s během a jumpingem, váha šla dolů. Uběhl téměř rok, než jsem si na Insanity vzpomněla podruhé. Byla jsem už prakticky o 30 kg lehčí (ano, díky zdravým i méně zdravým dietám, které mě postupně však dovedly k tomu, že musím zkrátka začít JÍST), pravidelně jsem běhala, ale chtěla jsem získat lepší fyzičku a taky trochu zpevnit ten sice zhublý, ale stále rosol.  V tu chvíli jsem si opět vzpomněla na INSANITY. Začala jsem cvičit a bavilo mě to moc. Měla jsem pocit, že v tomto cvičebním programu se snoubí vše, co bych od domácího cvičení očekávala. Odcvičila jsem cca 6 týdnů a znovu jsem se na to vrhla až o další rok později. Tentokrát jsem byla odhodlaná to nevzdát za žádnou cenu a program dotáhnout do konce. Povedlo se. Třikrát hurá! Nevadí, že to nevyšlo napoprvé, v mém případě dokonce ani napodruhé. Pro mně osobně je důležité to, že jsem konečně pochopila, co znamená to známé pořekadlo, že i cesta je cíl...
Je opravdu nádhera dělat něco, co člověka skutečně baví a najít to můžeme pouze tak, že budeme hledat a zkoušet. Co je to pravé pro jiného, nemusí být právě pro nás ta nejlepší cesta. Opravdu jsem si mockrát říkala, že prostě žádnému sportu skutečně na chuť nepřijdu. Za ty poslední roky jsem si však zamilovala běh, plavání, jumping, samozřejmě INSANITY a v neposlední řadě konečně i jógu, ke které jsem se musela vskutku doslova propracovat :)) Takže nemáš-li jasno, zkoušej nové věci! Rozšíříš si obzory a časem si ujasníš, kterým směrem pomalu ale jistě postupovat vpřed :)

INSANITY

Moje srdeční záležitost.

Jedná se o 9ti týdenní program, kterým vás provede Shaun T s partou podobných nadšenců. Začíná se tzv. Fit testem, který během celého programu absolvujete dohromady 5x (cca každé dva týdny) a který se skládá z 8 cviků. Každý cvik trvá 1 minutu, kdy si počítáte, kolikrát ho zvládnete a následně výsledky zapíšete do tabulky, kterou si snadno najdete na googlu. Garantuji vám, že s každým dalším fit testem budou vaše čísla a počty opakování vyšší, vaše fyzička lepší a váš pocit ze sebe samé(ho) nepopsatelný. Fit test s malou rozcvičkou trvá necelou půl hodinku. Ostatní workouty v prvním měsíci trvají v průměru 40 minut. Na konci cvičení na vás nebude ani jedna nitka suchá. Shaun T z  vás dostane naprosté maximum.

Po čtyřech týdnech, kdy cvičíte 6 x týdně a v neděli máte tzv. Rest day, neboli odpočinek, přijde na řadu pátý týden, ve kterém se po celých 6 dní točí pouze jeden workout s názvem Core Cardio & Balance. Po předešlém měsíci vám to bude připadat jako totální oddychovka a pohoda. Můžu vás však ujistit, že je to pouze klid před bouří :)) Ano, ta pomyslná bouře nastává od 6.týdne! V následujícím měsíci vás čeká cvičení trvající v průměru 1 hodinu denně. Je náročnější ( i když na začátku si člověk říká, že to už přece nejde!) ...ale jde a poznáte to hned v pondělí na začátku 6.týdne. Přiznávám, že v tomto měsíci jsem Shaunovi i přes veškeré své sympatie také spílala. Ale vydržela jsem. A vyplatilo se to. Nebudu vám říkat, jak úžasný pocit jsem měla po dokončení celého programu. Vyzkoušejte to, ať si ten pocit sami zažijete!



INSANITY MAX 30

Po přečtení předešlých dvou odstavců si možná říkáte "hodinu denně na cvičení fakt nemám". Je tady tedy druhá možnost, kdy Shaun T svůj program zkrátil a zároveň zintenzivnil. Dobrá, hodinu denně opravdu ne každý má. Ale půl hodiny? 30 minut času jen a jenom pro vás samotné? Vážně byste jej nenašli? Věřím, že pokud opravdu budete chtít, tak ano!

Jak už napovídá název Max 30, jede se opravdu na maximum po celých 30 minut (+ 3 minuty protažení na závěr). Tento program trvá 8 týdnů, cvičí se 5x nebo 6x týdně (dle vaší chuti). Dá se říct, že každý den je takovým malým fit testem, protože do tabulky, kterou si opět snadno najdete na internetu si zapisujete v kolikáté minutě si musíte udělat pauzu. Začnete třeba na 6 minutách, ale s každým dalším týdnem se doba, kdy nutně potřebujete malý odpočinek prodlužuje. Což je super!
Co ovšem Shaun ubral na době trvání workoutu, to přidal na intenzitě, takže můžete očekávat, že si pěkně zamakáte. Ale také se můžete těšit na viditelné výsledky a vaše tělo se bude pomalu a nenápadně měnit k lepšímu.

Po 9 týdnech


První den, kdy jsem se pustila do Insanity, jsem sotva udělala jeden pánský klik. A i když ruce jsou stále mou velkou slabinou a mají před sebou ještě kus práce, teď už pár těch kliků přece jen udělám. Je úžasné vědět, že fyzicky zvládnu něco, co ještě před pár týdny či měsíci vůbec nešlo. Insanity i Max 30 jsem odcvičila od září do ledna. Neuvěřitelně mě to bavilo a hlavně po pár týdnech se to stalo tak naprostou součástí mého dne, že jsem ani myšlenkou nezavadila o to, že "dnes cvičit nebudu". Nutno podotknout, že mi i zdraví přálo a tím pádem mě v tomto směru nic nebrzdilo. S příchodem nového roku ale řeším neustále nějaké zdravotní patálie a už to není taková sláva. Takže zdraví nade vše, hýčkejme své tělo a dopřejme mu to nejlepší, aby mohlo fungovat tak, jak si sami přejeme!


FOCUS T 25

Uplynul měsíc, kdy jsem s INSANITY skončila. Po nucené pauze kvůli bolavé noze jsem se (kromě jógy, o které budu mluvit příště),  minulý týden vrhla na další Shaunův program - Focus T 25. Rozdělený je na tři části - Alpha, Beta, Gamma a trvá 14 týdnů. Což je pro mně osobně super zpráva, protože mám tím pádem do léta o zábavu postaráno. Těším se, až vám zde budu moct napsat dojmy, v tuto chvíli, kdy mám za sebou 1.týden,  je to pro mně ale úplně nové a nepoznané a o to víc jsem z toho nadšená a natěšená na další týdny. Nechci zde kopírovat žádné info přečtené někde na internetu, proto tomuto programu věnuji článek někdy v budoucnu, až budu moct sdělit své osobní zkušenosti:)

Tenhle článek není o tom, že bych někomu chtěla vnucovat, že má cvičit jedině INSANITY. Že ostatní stojí za prd a nebude vás to bavit. Vůbec ne! Naopak! Ráda bych spíš řekla, že vím, jak je těžké pro člověka, který tak nějak nechová přirozenou lásku ke sportu, najít to správné, co ho chytí za srdce. Pro mně to byla poměrně dost dlouhá cesta, než jsem přišla na to, co mě baví. A těším se, co dalšího objevím v budoucnu, protože samozřejmě neplánuju jet Insanity stále dokola :)) Zkoušejte, hledejte, nenechte se strhnout davem, poslouchejte svoje tělo a svůj vnitřní hlas, který vám v tomto případě určitě dobře poradí. Naštěstí pro nás nabízí dnešní doba obrovské množství možností, jak svou fyzičku zlepšit, stačí si jen vybrat..Na konci toho výběru zjistíte, že vlastně nechápete, jak jste do teď mohli žít bez pravidelného plavání, běhání, tabaty nebo třeba jogy. Prostě jakmile vás "to" chytne, máte vyhráno. Držím pěsti všem, kteří se jakýmkoliv způsobem snaží dělat něco pro sebe a své zdraví. Jste nejlepší!

Jak jste na tom s pohybem vy? Je to pro vás nutnost či radost? Co vás baví nejvíc a čemu jste naopak vůbec na chuť nepřišli?

Mějte krásný den a sportu zdar!

J.

pátek 10. března 2017

Tiramisu bez mouky

Blíží se nám víkend a tím pádem ideální chvilka na to, abychom si upekli něco dobrého ke kávičce :)
Dnes se s vámi podělím o recept na tiramisu bez mouky :)



TIRAMISU BEZ MOUKY

Potřebujeme:

Na piškot:     4 vejce
                      4 polévkové lžíce horké vody
                      1 polévková lžíce kukuřičného škrobu
                      1 lžíce sladidla ( dle vaší chutě na co jste zvyklí)
                      1 čajová lžička prášku do pečiva
                      1 polévková lžíce neochuceného proteinu  

Na krém:       500 g tvaroh
                      200 g bílého jogurtu
                      50 ml horké vody
                        1 lžíce sladidla
                       2,5 lžičky práškové želatiny nebo 1 plátek želatiny připravné dle návodu



Postup:           Z bílků vyšleháme sníh. Žloutky ušleháme se sladidlem a horkou vodou do pěny.   Škrob, protein a prášek do pečiva smícháme a zašleháme do žloutkové pěny. Poté opatrně vmícháme ručně sníh. Rozetřeme na plech vyložený pečícím papírem a pečeme cca 15 minut na 170-180 C. Vychladlé rozkrojíme tak, abychom měli 4 stejné pláty.Ve vařící vodě rozpustíme želatinu a sladidlo. Všleháme tvaroh s jogurtem do hladkého krému a poté všleháme želatinový roztok. Uvaříme si trochu silné kávy do které vmícháme rumové aroma. Do formy vložíme první plát piškotu, pokapeme kávovým roztokem, potřeme tvarohovým krémem, jemně posypeme holandským kakaem a stejným způsobem navrstvíme zbylé tři pláty. Dáme do lednice a necháme ideálně do druhého dne ztuhnout.


Dobrou chuť!

J.

sobota 4. března 2017

Vyvolej to!

Už nějakou dobu jsem uvažovala, že se vrhnu na scrapbooking ...tedy že začnu dětem vytvářet alba tímto způsobem. Teď jsem ve fázi, kdy dávám dohromady "materiál", jak papírový, který ke zdobení využiju, tak fotky, které budou tím nejdůležitějším :) V hlavě už mám přibližný nápad, jak to celé bude vypadat a nedávno jsem náhodou narazila na skvělé stránky vyvolej.to, kde si můžete nechat vyvolat fotky a la polaroid. Naše album tak ozdobí vždy pár vyvolaných momentek :)



Vypadají opravdu velmi efektivně a krásně. Navíc je to vážně rychlovka, z mobilu či přímo z instagramu si na jejich stránky nahrajete fotky, které chcete, můžete si je tam rovnou i upravit  či připsat nějaký krátký vzkaz nebo popisek. Byly by určitě krásné i jako dárek. Fotky mi domů přišly během dvou dnů v nádherném stylovém balení. Až jsem se zatetelila, když jsem balíček rozbalovala. Už teď se těším, až je doplním do naší knihy vzpomínek! Jinak vyvolejto nabízí i výrobu fotoknih, magnetů nebo fotek na zeď. Myslím, že si každý vybere :)



Jsem tak trochu "konzerva" a stejně jako jsem nepřišla na chuť knihám formou ebook, mám to stejně i s fotkami. Mám jich samozřejmě plný počítač i telefon, ale ty nej mám vždy i v papírové podobě, aby jednou, až mi děti odrostou a technika pokročí mílovými kroky zase vpřed, byla ta možnost vzít si naše společné chvilky do rukou a zavzpomínat...

A co vy? Vyvoláváte si své fotky? :)

J.