Zpověď začínajícího běžce

Je léto 2014. Před pěti měsíci jsem se stala dvojnásobnou mámou. Krásný to pocit. Pohled do zrcadla ale už tolik krásný není. Dívám se na sebe a je mi z toho zle. Stoupám na váhu a čísla jsou nemilosrdná - 90kg. Dobrá, dobrá, uklidňuju sama sebe. S jídlem jsem už pohnula, teď musím pohnout ještě pr...zadkem. Velkým zadkem. Uff. Tak co? Jillian? Ach jo, tu už jsem kdysi cvičila a "nic". Modelína se ze mě po tom propoceným měsíci nestala. Jumping? Joo, ten mě bavil, ale jak často se na něj asi dostanu, když moje miminko je malá přísavka a chce mít mámu pořád u sebe? Na dojíždění není čas. Běh? Néé, ten nesnáším. Vždycky jsem ho nesnášela. Noční můra mého školního tělocviku (stejně jako kladina, hrazda, hod do dálky, skok do dálky, šplh, kolektivnní hry - prostě stejně jako celý tělocvik!) Ale přece jen...Přestěhovali jsme se na místo, kde máme kousek od domu nádherný les (paráda, nikdo by mě neviděl, jak rudá funím v běžeckém mundůru), začíná léto a počasí vybízí k pohybu venku (lepší než skákání před televizí) a hlavně - to pro mně nejdůležitější - BĚHEM ZHUBNU! Určitě zhubnu, vždyť je to taková dřina! Vydržím to!

Tak jo. První krok mám za sebou, vymyslela jsem, že zkusím běhat. Ale nic o běhu nevím. Absolutně dočista nic. Nevím jakou vzdálenost mám uběhnout, aby mělo vůbec cenu kvůli tomu nazouvat běžecké boty, nevím jak to udýchat, nevím jak často běhat, nevím, jaká vzdálenost uběhnutá za minutu se dá považovat za uspokojující. Neznám nikoho kdo běhá. Nemám nejmenší tušení o tom, že tolik lidí běhá! Že je to tak oblíbený sport! Že je ho plný internet, kde bych mohla získat podporu a nějaké užitečné rady. Tohle všechno já v tuto chvíli před svým prvním výběhem vůbec netuším.

Čím začne knihomol, když se rozhodne běhat a nezná nikoho, kdo by běhal? Anooo, přečte si knihu, správně. Moje první běžecká literatura nebyla žádným odborným dílem. Ale motivovala mě. A to dokonce tak moc, že jsem ji přečetla během tří dnů a čtvrtý den, tj. 20.6.2014 jsem poprvé vyběhla.

Z celé knížky si pamatuju už asi jen jednu jedinou věc, které jsem se od začátku držela. Začít během na 5km. S rodinou jsme si udělali dva dny po sobě výšlap lesními cestami, abych si změřila trasu a abych se neztratila (ano, můj orientační smysl je tragédie). Teď už tedy vím, kudy poběžím a jak dlouhá trasa mě čeká. Zítra vyběhnu.

Je šest hodin ráno, všichni ještě spí, nasoukám se do legín a mikiny, obouvám tenisky, zapínám běžeckou aplikaci a .............rozběhnu se! (Hlavně nikoho nepotkat, smáli by se mi, o co se tady ta tlusťoprdka pokouší! Strašně jsem se před lidmi styděla a byl to pro mě jeden z velkých počátečních bloků). Asi po 200 metrech zjišťuju, že to nejspíš nebude tak plynulý a elegantní běh, jak ve mě evokovala přečtená kniha. Dávám se tedy do kroku. Uff, minutu se vydýchám a poběžím. Tak ne, potřebuju aspoň dvě minuty. Dobrý, běžím dál. To co dnes nazývám mírným stoupáním byl pro mě tehdy kopec!

Kopec, který mě připravil o všechen vzduch a plíce jsem nechala někde daleko za sebou. Sakra, tak zase jen jdu. Uff, tohle nedám. Věděla jsem moc dobře, proč jsem ten běh nesnášela. Jak může někdo uběhnout 1 km v kuse a nesložit se? Běžím. Počasí je nádherné. Je mi vedro, mám žízeň, ale běžela jsem teď několik minut bez přestávky! Kouknu na mobil a s hrůzou zjišťuju, že nejsem ještě ani v polovině své naplánované trasy. Asi mě vomejou. Tohle nedám. Běžím. Nohy mám těžký a je mi ještě větší vedro. Počasí je sice krásný, ale už mi to je úplně fuk, chci jenom pít! Běžím. Jdu. Běžím. Jdu. Posledních 700 m přede mnou. To dám! 700 metrů a jsem doma! Ne, nedám. Zase si musím udělat přestávku. Posledních pár metrů konečně dobíhám a mám za sebou první BĚH (dá-li se to tak nazvat).

A tím to všechno začalo.

Po doběhnutí domů jsem pocítila neuvěřitelnou euforii a hrdost, že jsem překonala sama sebe. Měla jsem úžasnou usměvavou náladu a nechápala jsem, jak tyto nádherné pocity může vyvolat něco tak vyčerpávajícího, jako je zdolání 5 kilometrů. Druhý den jsem ovšem vyběhla znovu. Pak den pauza a potom znovu a znovu. Koupila jsem si své první běžecké boty. Běhala jsem 3x-4x týdně. Ne s láskou. Ne s nadšením. Běhala jsem s jediným cílem - ZHUBNOUT. To jediné byla moje tehdejší motivace. Po několika týdnech se to ale najednou nenápadně změnilo. Začala jsem se těšit. Už to nebyly výběhy z donucení, ale z čista jasna jsem prostě běhat chtěla. Upřímně jsem sama sobě mohla říct - ano, mě to baví. A co víc! Je to první skutečný pohyb, sport, který mě opravdu BAVÍ. Uběhlo pár týdnů a já svou pětikilometrovou trasu uběhla na jeden zátah. Nádhera. Pocit vítězství nepopsatelných rozměrů. Dál jsem běhala svou pětku a na podzim, uprostřed mé trasy mi bliklo hlavou "když uběhneš 5 km, uběhneš i 7 km". Zkusila jsem to. Zvládla jsem to. Bez jediné přestávky. Jak je to možné? Jak se to stalo, že zrovna já, takový odpůrce tohoto pohybu, jsem si ho tolik zamilovala? Jak se stalo, že mé tělo najednou zvládá 7, 8, 10 km, aniž by mě jedinkrát napadlo, že si udělám pauzu? Je to kouzelné a člověk si sám ani nevšimne, jak rychle se mu fyzička zlepší. Z hodně obtloustlé maminy jsem se najednou stala méně obtloustlou maminou, která běhá. Kila šla samozřejmě dolů. Ale už jsem se dostala do úžasné fáze, kdy jsem neběhala proto, abych hubla. Běhala jsem proto, že mě to začalo bavit.

Přestala jsem řešit, jestli mě někdo uvidí a co si o mě pomyslí. Přestala jsem se oblékat do černé. Dostala jsem od muže krásnou neonově růžovou běžeckou bundu, která jakoby křičela do světa "Podívej se na mě, já běžím!"

Vypozorovala jsem, že lepší den je ten, kdy si ráno jdu zaběhat. V takový den jsem pak klidnější, všechno (nebo většinu věcí), zvládám s nadhledem, běhání ráno mi prostě svědčí. Jak je to možné, když tak nerada brzy vstávám? Když navíc některé noci spíš probdím, než prospím, protože s malými dětmi to tak zkrátka je. Aniž bych o tom nějak více dumala, ranní běh se stal naprosto přirozenou součástí mého života. Říkám si, o co všechno jsem se ochuzovala, když jsem předchozích 27 let neběhala. Kromě lepší fyzičky přišla s pravidelným běháním i duševní pohoda. Jasně, ne vždy můžu vyběhnout ráno, někdy to prostě nejde (tak vyběhnu večer). Někdy to ani neklapne v den, na který si to naplánuju (tak vyběhnu zítra). Někdy mám od začátku do konce těžké nohy a stojí to za starou belu (euforický pocit po doběhnutí se ale VŽDY s železnou pravidelností dostaví).

Život s během je hezčí, ať v něm člověk právě řeší cokoliv nepříjemného. Běhat může opravdu každý, když jsem se rozběhla já. Pecivál bez špetky kondice. Odpůrce běhu. Ta, která neuběhla 200 metrů, aniž by se nemusela zastavit a lapat po dechu. Odhoď všechna "ALE", která si většinou sám uměle vytváříš, nazuj tenisky a vyběhni! Zvládneš to, protože neexistuje žádný důvod, proč právě TY bys to zvládnout neměl(a). Jak to vím? Protože když někdo jako já, dokáže uběhnout i jen jeden jediný kilometr, TY TO DOKÁŽEŠ TAKY!!!